Článek v Jóga Dnes (2/2023, www.jogadnes.cz)
Odkazy na důležitost očisty ať již tělesné, nebo té vnitřní najdeme již v Pataňdžaliho Jóga sútrách, kde je
popsána v jógových kruzích všeobecně známá osmidílná stezka jógy (jama, nijama, ásana, pránájáma,
pratjahára, dháraná, dhjána, samádhí). Hned první z pětice nijam (doporučení, jaké kvality má adept
rozvíjet, neboť jsou prospěšné pro praxi jógy) je sauča, doslovně čistota. Pataňdžali rozlišuje čistotu
vnější a vnitřní. Vjásův komentář k Jóga sútrám vysvětluje, že vnější čistotou se rozumí udržovat své
fyzické tělo čisté a přijímat pouze čistou potravu. Vnitřní čistota spočívá v odstraňování nečistot mysli.
Pataňdžali říká, že vnější čistotou adept získává odstup od svého vlastního těla a stejně od fyzického
kontaktu s ostatními (JS 2,40). Vjása v komentáři vysvětluje, že že skrze vnímání nedokonalosti vlastního
těla a neschopnosti jej dokonale očistit, vzniká odpor jednak k vlastnímu tělu a jednak k ostatním
nečistým tělům. Zde je třeba vysvětlit, že v Pataňdžaliovské józe šlo v prvé řadě o dosažení opravdového
Poznání, jež dle sánkhjové filosofie, ze které Pataňdžali vycházel spočívalo v uvědomění si své opravdové
podstaty, jíž je čiré vědomí (puruša). Na této cestě přílišná připoutanost k vlastnímu tělu byla překážkou.
Jak jsme si mohli všimnout výše, Pataňdžali ani Vjása nepřicházejí s žádnými konkrétními očistnými
technikami, pouze vyzdvihují důležitost udržování fyzického těla v čistotě.
Se speciálními očistnými technikami, jak je známe dnes, se setkáváme ve středověkých hathajógových
textech. Ano, zde se již setkáváme se známým termínem šatkarma (šat – šest, karma – úkon, tedy šestero
očistných úkonů). Poprvé jsou představeny v nejvýznamějším díle středověké hathajógy, kterým je slavný
a mnohokrát překládaný spis Hatha Jóga Pradípiká z 15. století. Patří sem – dhauti (očista jícnu a
žaludku), basti (jógová varianta klystýru), néti (očista nosních dutin), trátaka (očista zraku a smyslových
orgánů skrze soustředěný pohled), naulí (stimulující masáž břišních orgánů divácky atraktivním vlněním
břicha), kapalabháti (pročištění plic a mozkových laloků) (HJP 2,22). Tím se ustanovila šestice, která se v
průběhu času sice dočkala jistého rozšíření, ale toto základní rozdělení používáme dodnes. Na tomto
místě zmíníme několik zajímavostí.
Jak jsme již říkali, Hatha Jóga Pradípiká je nejvýznamější hathajógový text tvořící jakousi
reprezentativní příručku. Dost často přímo cituje některé starší hathajógové texty. Ovšem v nich se žádné
zmínky o očistných technikách nevyskytovaly. Do praxe hathajógy se dostávaly postupně z ájurvédského
prostředí jako pomůcka ke vzájemnému vyrovnání třech základních konstitučních složek – tří dóš (známá
tridóša z ájurvédy – váta, pitta, kapha), což je základní předpoklad toho, aby tělo mohlo fungovat správně
a bylo připraveno na pokročilejší techniky (zejm. na pránájámu). Zároveň je zmiňováno, ten, jehož dóši
jsou v rovnováze, by očisty praktikovat neměl (HJP 2,21). Toto pojetí se mělo časem změnit, jak uvidíme
dále.
O tom, že očistné techniky nebyly v době Hatha Jóga Pradípiky samozřejmou součástí praxe jógy ve
všech tehdejších významných školách, svědčí jednak jejich zařazení do jednoho oddílu spolu s
pránájámou (nemají tedy svůj vlastní oddíl) a také verš, který uzavírá celou část jim věnovanou. Ten říká,
že dle některých učitelů praxe šatkarem není nutná, neboť k očistě dojde prostřednictvím samotné
pránájámy (HJP 2,37).
Když jsme říkali, že Hatha Jóga Pradípiká ustavuje základní šestici očistných technik, je třeba mít na
paměti, že se ještě nejedná o jejich finální podobu, jak známe dnes. Např. dnes oblíbená technika néti k
očistě nosu je popsána pouze ve variantě sútra néti, která k očistě nevyužívá slanou vodu, jak většina z
nás v dnešní době praktikuje, ale jemný provázek (dnes nejčastěji gumovou hadičku) (HJP 2,29). Pojem
dhautí v dnešní době zastřešuje celou řadu technik, v Hatha Jóga Pradípice je ale tato technika popsána
pouze v jedné variantě využívající k očistě jícnu a žaludku pruh látky, který se polyká (aby se nakonec
opět vyndal, dnes tuto techniku běžně označujeme jako vastra dhautí) (HJP 2,24).
Na závěr této části ještě přidáme jednu „perličku“. Tento text sice na scénu uvádí tradiční šestici očistných
technik, ale obsahuje očistných technik sedm(!). „Mimo pořadí“ je uvedena technika gadža karani – tzv.
sloní očista žaludku (HJP 2,38).
Dalším hathajógovým spisem, který zde zmíníme, je Gheranda Samhitá – pravděpodobně z konce 17.
století. Co se týká očistných technik, došlo k nárůstu jejich počtu – celkem je jich se všemi variantami 21,
ovšem ty nové jsou vedeny jako poddruhy stávající šestice, aby byla dodržena kontinuita. Nejvíce technik
bylo přiřazeno ke dhauti. Ghéranda Samhitá rozlišuje čtyři základní skupiny technik dhautí – patří sem
kupříkladu očista smyslových orgánů – vedle jiného uší, jazyka i zubů (GS 1,27–33). Ve skupině antar-
dhauti (vnitřní omývání – praní, očista celého trávicího traktu) zase najdeme techniku varisára dhautí
(GS 1,17–19), což je jen jiný název pro dnes populární techniku šankha prakšalána (očista celého
trávicího traktu s pomocí slané vody).
Jen pro zajímavost, přestože se počet technik výrazně zvýšil, tu dnes nejpopulárnější očistnou techniku –
džala néti (tzv. nosní sprcha, vypláhnutí nosu s pomocí konvičky se slanou vodou) ve výčtu chybí. Ovšem
najdeme zde techniky vjut-krama a sit-krama kapalabháti (GS 1,58–60), při kterých je využito vody k
očistě nosu, jen voda odchází, resp. vchází, ústy a ne druhou nosní dírkou.
Vedle navýšení svého počtu se očistné techniky v Ghéranda Samhitě dočkaly také pevnějšího místa v
rámci jógové praxe. Víme, že Hatha Jóga Pradípiká je pojímala jako volitelnou část jógové praxe, pouze
v případě potřeby (nerovnováhy dóš) a jejich využití bylo s otazníkem, neboť dle některých učitelů je
nebylo třeba provádět vůbec. V Ghéranda Samhitě stojí šatkarmy jako první ze sedmi pilířů jógové praxe.
Tento text se nezabývá tím, kdy je očisty vhodné praktikovat, předepisuje je každému adeptu jógy jako
nezbytný první krok. Vidíme tedy, že v tomto ohledu šatkarmy „povýšily“.
Pevné místo mají šatkarmy také v moderní hathajóze. Ta je využívá jednak preventivně a jednak cíleně v
rámci terapeutických programů. Setkáme se s nimi snad ve všech moderních hathajógových systémech a
v jógové terapii. Do svého programu je zařadil např. Svámí Kuvalajánanda, který stál v čele prvního
centra jógové terapie v Lónávle, nebo Svámí Satjánanda, zakladatel slavné Bihárské školy jógy.
Na druhou stranu je třeba podotknout, že ne všichni učitelé jsou nakloněni jejich pravidelnému
preventivnímu provádění, kupříkladu Kršnamáčarja a jeho žáci je doporučovali provádět pouze jako
součást terapie.
Použité informační zdroje:
Swami Hariharananda Aranya (1983): Yoga Philosophy of Pataňjali
Hatha Yoga Pradipika s komentářem od Swamiho Muktibodhanandy, Yoga Publication Trust (2011)
Gheranda Samhita, Kaivalya Dhama S.M.Y.M. (1997)
Elektronické:
https://yogasutrastudy.info/yoga-sutra-translations/ysp-sutras2-21-2-40/
https://jogoviny.cz/clanky/jogova-moudrost/cistota-nejen-navenek-je-sauca
https://www.korenyjogy.cz/joga-nejsou-jen-asany-2-dil-techniky-klasicke-hatha-jogy/