Po stopách moderní jógy, Texty

Kršnamáčarja: Otec moderní jógy, díl první: Cesta na mahárádžův dvůr

Přepis článku uveřejněného v časopise Jóga dnes 2/2022.

Poprvé se v našem seriálu mapujícím historii moderní jógy dostáváme ke jménu, které je dodnes živé v celém jógovém světě. Kršnamáčarja bývá líčen jako ten, kdo oživil skomírající jógovou tradici, položil základy moderní jógy a kdo si ne nadarmo vysloužil přízvisko „otec moderní jógy“. Jak už to u velkých jmen bývá, to, jak jsou tyto postavy vnímány s odstupem času, se častokrát liší od historické reality. U Kršnamáčarji je to podobné. V minulých dílech jsme viděli, že základy moderní jógy položili jiní průkopníci. Uvidíme, že ne vše, s čím je Kršnamáčarja spojován, bylo v tehdejší době tak převratné, jak se nám dnes může zdát. Vedle toho musíme konstatovat, že některé dnes populární příběhy z jeho životopisu se patrně odehrály jinak, než bývá tradováno. Rozhodně ale nechceme snižovat zásadní Kršnamáčarjův vklad do historie moderní jógy, bez kterého by mnohé dnes oblíbené jógové styly možná vůbec neexistovaly a nebo by sice podobná praxe existovala, ale nebyla by považována za jógovou (např. vinjása jóga, aštánga vinjása jóga a nebo power jóga). V následujícím textu se pokusíme život a dílo tohoto jógového velikána uvést do širšího historického kontextu.  

Psát o životě Kršnamáčarji není jednoduché. Problémem není, že bychom neměli z čeho čerpat. Jak již jsme naznačili v úvodu, jde o kvalitu a hodnověrnost informací z jeho životopisů. Ty je třeba důkladně probírat a filtrovat legendistické prvky. Kršnamáčarja sám o svém životě mnoho nemluvil nebo hovořil jen selektivně a čas od času cíleně „mlžil“. I jeho syn Dešikačar a někteří z jeho služebně starších studentů přiznali, že některé události se odehrály patrně jinak, ovšem z úcty ke svému učiteli (příp. na jeho výslovné přání) je nijak nerozporovali (srov. Singleton – Fraser 2014). Zde máme na mysli zejména Kršnamáčarjovu bájnou cestu do Tibetu. Vedle toho některé jeho citace posvátných písem byly řekněme svérázné, kdy řadu zdrojů si upravil a u některých panují oprávněné obavy o jejich existenci. Zde narážíme zejména na spisy Yoga Korunta a Yoga Rahasya. V následujícím stručném životopise se pokusíme přidržet obecně uznávaných faktů, vedle toho „tu a tam“ uděláme „odbočku“, abychom nabídli i širší kontext.

Tirumalai Kršnamáčarja se narodil 18. listopadu 1888 ve vážené bráhmanské rodině v Mučukundapuram (asi 150 kilometrů severně od Maisúru, stát Karnátaka, jižní Indie).

Jeho otec, známý védský učenec, jej dle tradice začal zasvěcovat do studia posvátných textů a také do studia jógy. Otec zemřel, když bylo Kršnamáčarjovi 10 let. Rodina se následně přesunula do Maisúru, kde jeho pradědeček vedl Parákala Math (instituce podobná klášteru). Kršnamáčarja v Maisúru začal se svým formálním vzděláváním. Nutno říci, že si ve studiích vedl nadmíru úspěšně. To, co bylo pro jiné završením jejich studijní dráhy, byl pro Kršnamáčarju jeden z mnoha milníků v jeho kariéře učence. Od roku 1906 v průběhu deseti let vystudoval celou řadu oborů – logiku a sanskrt ve Váranasí, védantu na již zmiňovaném Parákala mathu v Maisúru a všech šest daršan (tradičních šest indických filosofických škol) na univerzitě v Patně (indický stát Bihár) (Goldberg, 2016). Traduje se, že Kršnamáčarja byl geniálním studentem, co jiným zabralo roky, on byl schopen dokončit v řádu měsíců.

Ke Kršnamáčarjově studiu patří již zmiňovaná cesta do Tibetu. Údajně mu jeden z jeho učitelů řekl, že jediný, kdo mu může předat celé učení jógasúter, je Rámamóhan Brahmačarí. Ten žil u jezera Mánasaróvar v podhůří posvátné hory Kailás v Tibetu. Kršnamáčarja se za ním tedy vydal. K cestě prý potřeboval svolení britského místokrále, za kterým se vydal do Šimly na úbočí Himaláje. Místokrál byl nemocný cukrovkou, ovšem po té, co začal studovat jógu pod vedením Kršnamáčarji, jeho zdraví se rychle zlepšilo. Jógin mu navíc slíbil, že se za ním bude každé tři měsíce vracet, aby spolu pokračovali ve studiu jógy. Je jasné, že s takovou měl Kršnamáčarja dveře do Tibetu otevřené a vděčný místokrál mu zařídil i doprovod. Hrdina našeho příběhu tedy bez problémů dorazil k jezeru Mánasaróvar a započal studium u Rámamohana Brahmačarího, u nějž strávil sedm a půl roku. V rámci studia se mimo jiné setkal se spisem Yoga Korunta, který se naučil nazpaměť. Na závěr studia jej guru vyzval k tomu, aby založil rodinu a šířil učení jógy. Před odjezdem jej guruova dcera také obdarovala rukopisem s obrázky jógových ásan, který pro něj vyhotovila. Tato cesta a následné studium se podle některých zdrojů měly odehrát v letech 1911–1918, jiní udávají 1914– 1922. Časové ohraničení pro naše potřeby není rozhodující, pojďme se spíše podívat, nakolik je pravděpodobné, že se to celé doopravdy odehrálo přesně takhle.

Celý příběh o cestě a studiu je v mnohých ohledech problematický. Elliott Goldberg (Goldberg, 2016) například upozorňuje na to, že strávit 7 let v Tibetu studiem a duchovním rozvojem je oblíbený a opakující se literární motiv (který dokonce pronikl do světové kinematografie). Celý příběh má evokovat to, že jóga v té době v samotné Indii dosáhla svého dna a jediným způsobem, jak se dá opravdu studovat je mimo Indii. A tajemný a mystický Tibet se nabízí jako „jasná volba“ – tím nechceme tvrdit, že Kršnamáčarja v Tibetu nikdy nebyl. Chceme pouze naznačit, že již sama „zápletka“ je podezřelá a perfektně se hodí k později tradovanému obrazu „otce moderní jógy“, jako obnoviteli jógové tradice v Indii.

Nejde jen o symbolické vyznění celého příběhu. Problémem jsou jisté logické a historické nesrovnalosti. Z nich zmíníme například to, že itinerář Kršnamáčarjovi cesty není příliš logický – Šimla ani náhodou není „při cestě“, navíc vzhledem k politické situaci, kdy mezi Brity a Tibetem panovalo napětí, nedávalo smysl se obracet na britskou správu kvůli cestě. Pokud už by to z nějakého důvodu tak bylo, hodně nepravděpodobné až nemožné se zdá, aby se Kršnamáčarja každé tři měsíce vracel k místokráli a pokračoval v jeho výuce. Když si odmyslíme fakt, že přecházet Himaláje v té době (a ani dnes) rozhodně není procházka na lázeňské kolonádě a že by absolvovat takto náročnou život ohrožující cestu několikrát do roka nebylo možné, je tu faktor času. Náš cestovatel by pak více času než u gurua strávil na cestách a nebo s místokrálem. A mohli bychom pokračovat dál, třeba podobností rukopisu údajně vyhotoveným guruovou dcerou s jiným textem (Šrí Tattva Nidhi) dohledatelným v knihovně Maisúrského paláce (kam měl Kršnamáčarja později shodou okolností přístup). Zdá se pravděpodobné, že pokud k výuce u gurua opravdu došlo, stalo se tak na jiném místě. Horkým kandidátem je okolí Váranasí. Existuje také domněnka, o které píše Mark Singleton, že Rámamohan Brahmačarí pocházel z jižní Indie a celá výuka se odehrála tam. Údajně tuto verzi mimo záznam potvrdil i T. K. Dešikačar, Kršnamáčarjův syn (srov. Singleton – Fraser, 2014, str. 92).

Opusťme nyní Kršnamáčarjova studia, ať již probíhala kdekoliv a jakkoliv, a podívejme se na to, co následovalo. Zde se již dostáváme na pevnější půdu. Po dokončení svých studií se Krishnamacharya vrátil do Maisúru a oženil se s 12letou Namagiriammou, sestrou svého pozdějšího žáka a budoucího světového jógového učitele B.K.S. Iyengara. Pro roky následující po svatbě máme opět více verzí. Ty se shodují na tom, že se manželům dařilo velmi nuzně. Podle jedné z verzí tak uznávaný učenec pracoval na kávové plantáži a přivydělával si také předváděním různých jógových triků, jako je zastavení srdečního pulsu, zastavování jedoucích automobilů holýma rukama nebo předvádění krkolomných jógových pozic (Goldberg, 2016). Alternativní verze pro změnu hovoří o tom, že Kršnamáčarju sponzoroval N. S. Subbaro a ten tak mohl přednášet na různých místech v rámci státu Karnátaka (Singelton, 2010).

O čem není pochyb je, že zásadní zlom v Kršnamáčarjově životě (a v historii moderní jógy) nastal v okamžiku, kdy byl po jedné ze svých přednášek osloven s nabídkou vyučovat na maisúrské sanskrtské univerzitě. To se stalo v roce 1931. O dva roky později byl Kršnamáčarja maisúrským mahárádžou „převelen“ k výuce jógy. Dostal k dispozici křídlo Džaganmohanova paláce, kde vyučoval chlapce z královské rodiny a vybrané mimo tyto vznešené kruhy (za všechny jmenujme B. K. S. Iyengara a Pattabhi Joise, se kterými se v našem seriálu rozhodně ještě setkáme).

Způsob praxe jógových pozic, jak jej tehdy Kršnamáčarja učil byl velmi neobvyklý. Tehdy 45letý (!) učenec se nebál experimentovat a jeho pojetí jógy (jak ji učil v Maisúru ve třicátých letech) se zásadně lišilo od toho, jak jógu chápali a vyučovali ostatní jógoví průkopníci, které jsme poznávali v minulých dílech našeho seriálu. Ti pojímali hathajógu převážně jako zdravotní cvičení a dali si za úkol ji maximálně rozšířit mezi populaci. Přitom se orientovali na to, aby její praxe byla jednak dostupná (a proveditelná) a jednak podepřená moderním lékařským výzkumem. Ásany, které využívali, byly vesměs jednoduché a zaměřené na zdravotní efekt, a ne na efekt vizuální (ač musíme přiznat, že dobové fotografie ať již v Kuvalajánandově časopise Yoga Mimansa nebo v Sundaramově manuálu rozhodně plnily i estetickou funkci). Pozice samotné se nevymykaly našim představám o možnostech obyčejného lidského těla. Kršnamáčarja byl také motivovaný záměrem jógu zpopularizovat a rozšířit (jednak měl závazek od svého gurua a jednak – a především – to byl jeho úkol od mahárádži), ovšem zvolil dramaticky jiné prostředky. Chtěl lidi především ohromit (až šokovat) a tím je zaujmout. A myslím, že se mu tento dílčí záměr dařilo naplnit. Jeho praxe založená na dynamicky plynoucí sekvenci pozdravu slunci proložená extrémními ásanami, které byly na první pohled v rozporu s možnostmi běžného lidského těla, výborně fungovala na přehlídkách a jógových ukázkách. Kršnamáčarja s aurou učence navíc tomuto způsobu praktikování dodával na vážnosti odkazem na dávné texty (i když k hodnověrnosti některých jeho citátů se ještě dostaneme). Je téměř jisté, že toto pojetí bylo do velké míry definováno kontextem, ve kterém Krishnamacharya působil. Jinak budete k věci přistupovat, když stojíte v čele prestižní organizace zaměřené na studium zdravotních aspektů jógy s moderním vědeckým aparátem za zády a jinak, když vyučujete dospívající chlapce na dvoře mahárádži, který je náruživým fanouškem všech možných fyzických aktivit (hlavně gymnastiky a kulturistiky). Tento maharádža vás navíc neváhá kdykoliv – klidně v noci – povolat, abyste mu předvedli sestavu dechberoucích ásan a velmi pravděpodobně od vás implicitně (i explicitně) očekává, že se vaše výuka bude ubírat tímto směrem. Zvláště, když nějak potřebujete zaujmout své žáky plné elánu, kteří by se nespokojili s nějakou „nudnou“ zdravotní jógou.

Na tomto místě udělejme malou odbočku a nastiňme si celý kontext, abychom si lépe uvědomili, co znamenal maisúrský mahárádža a Maisúr obecně pro rozvoj tělesných cvičení a jógy v Indii. Mahárádža Kršnarádža Woodiyar IV. byl velkým kulturním inovátorem. Vedle vědeckých a technologických experimentů, zdokonalování vzdělávání a politických reforem podporoval rozvoj tělesné kultury. Zcela jistě můžeme říct, že byl velký fanoušek sportu, gymnastiky a tělesné kultury obecně.

Jak jsme viděli v předchozích dílech našeho seriálu celosvětový trend péče o tělo a rozvíjení jeho schopností dorazil také do Indie. Ta jej nadšeně přijala. Vedle rozvoje tělovýchovných kapacit a přejímání na západě populárních gymnastických cvičení a bodybuildingu, docházelo také k jejich mísení s indickými formami posilování a pohybu. Tyto původní prvky, které se ukázaly jako nosné, pocházely zejména z místních bojových umění, zápasu a také z hatha jógy. Ta v té době zažívala svou renesanci a byla vnímána jako originální indická cesta ke zdravému tělu a dlouhověkosti. Její zaměření se měnilo a důraz se přesunul k tělesné praxi. Tento přerod byl napájen celou řadou „cizorodých“ prvků (ať již z mimoindických zdrojů, nebo z jiných odvětví indické tělesné kultury), které se bez potíží začlenily do její praxe. Tato „novodobá jóga“ očištěná od nevábných nánosů minulosti a podepřená vědeckým výzkumem se stala jakýmsi indickým rodinným stříbrem (ano, svou roli hrál i v té době klíčící nacionalismus). O tom všem jsme hovořili již v předchozích dílech našeho seriálu. V kontextu našeho dnešního vyprávění je třeba říci, že Maisúr se stal jedním z hlavních center organicky se rozvíjející indické tělesné kultury. Mezi slavná jména maisúrského tělovýchovného obrození patřili např. Prof. M. V. Kršna Rao nebo také K.V. Iyer, se kterým jsme měli tu čest v jednom z předchozích dílů. Jak uvidíme níže, mahárádža byl v čilém kontaktu s nám dobře známým Svámím Kuvalajánandou, hlavní hybnou silou jógové renesance. V tomto prostředí tedy Kršnamáčarja působil, všechny moderní trendy měl doslova na dosah ruky.

V dalším díle našeho seriálu se zamyslíme nad tím, co vše posloužilo Kršnamáčarjovi jako inspirace pro vytvoření dynamické jógy založené na pozdravu slunci, kterou dnes máme tak rádi. Zároveň se podíváme na to, co se s Kršnamáčarjou dělo po tom, co opustil Maisúr a hlavně, jak se vyvíjelo jeho jógové pojetí.

Použité informační zdroje:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.