Přepis článku uveřejněného v časopise Jóga dnes 3/2022 (https://www.jogadnes.cz/).

V předchozím díle našeho seriálu jsme mapovali život jedné z hlavních postav moderní jógové renesance – Tirumalaie Kršnamáčarji. Společně jsme prošli období jeho studií včetně slavné, byť nejisté cesty do Tibetu. Viděli jsme i zásadní předěl v jeho životě, kdy byl maisúrským mahárádžou pověřen výukou tělocviku a jógy v budově Džaganmohanova paláce. Zmiňovali jsme, že to, co Kršnamáčarja chlapce z královské rodiny učil, bylo v tehdejším jógovém kontextu přelomové. Přelomové jednak formou samotné praxe ásan, kdy se do jednotlivých pozic vstupovalo dynamicky přes sekvenci pozdravu slunci, jednak ásanami samotnými, které se svou obtížností vymykaly tehdejšímu hlavnímu jógovému proudu (který byl zaměřen především na léčebné působení a snažil se, aby ásany byly co nejdosažitelnější pro širokou veřejnost. Kršnamáčarja naproti tomu pracoval s chlapci na vrcholu sil a zároveň jeho záměrem bylo, aby tato forma praxe byla dechberoucí i pro případné diváky (veřejné přehlídky byly běžnou součástí jeho pedagogického působení).

Problematické kořeny

Nyní se blíže podíváme na to, kde se tato přelomová podoba jógové praxe (která je dodnes živá a velmi oblíbená) vzala. Kršnamáčarja sám odkazoval na spis Yoga Korunta (někdy též Yoga Kurunta), údajně sepsaný slavným rišiem Vamanou – takto alespoň vzpomínají někteří jeho žáci, např. Pattabhi Jois nebo Srivatsa Ramasvami. Jejich učitel sám ovšem ve svých pozdějších textech tento spis jako zdroj důsledně neuváděl. Yoga Korunta figurovala v seznamu zdrojů v jeho knize Yogasanagolu (Nektar Jógy). V jiné jeho známé a vlivné knize Yoga Makaranda uvedena není. Kršnamáčarjův syn Dešikačar tvrdí, že jeho otec o Yoga Koruntě vůbec nemluvil (tady se sluší podotknout, že ač se stal správcem odkazu tohoto velkého jógina, studoval u něj výrazně později než ti dříve jmenovaní). Můžeme tedy konstatovat, že s tímto spisem to není úplně jasné. To se příliš nezlepší ani pokud uvážíme další známé skutečnosti. Údajně se mělo jednat o výklad Patandžaliho jógasúter, včetně osmidílné cesty (aštánga jóga) spolu s popisem praxe ásan s využitím vinjásy (přechodové sekvence vycházející z pozdravu slunci), a tím tento neobvyklý přístup k ásanám uvádět do souladu s tradicí klasické jógy. To zní velmi lákavě a mnozí dnešní adepti dynamické jógy si přejí, aby takovýto spis existoval, nicméně narážíme na jisté problematické body. Předně uváděný spis není doložen z jiných zdrojů (výše jsme viděli, že ani Kršnamáčarja na něj neodkazoval důsledně). Dále víme, že pozdrav slunci sám o sobě je výrazně mladší (viz článek Zápas o pozdrav slunci v Jóga dnes 5/2021). Rovněž uvažme, že ásany nebyly ve starých jógových textech tím, na co byl kladen největší důraz. Když už byly některé ásany uváděny jednalo se zpočátku o meditační ásany. Ty „nemeditační“ přibývaly postupně a nelze pominout, že ásanový „boom“ přichází relativně pozdě – v 19. a zejména ve 20. století (jak jsme viděli v předchozích dílech našeho seriálu). Z uvedeného vyplývá, že přístup založený na praxi ásan v celkovém historickém kontextu jógy nedává valný smysl.

Přesto všechno vědci i nadšenci hledají text, který by mohl být předlohou pro imaginární (?) Yoga Koruntu. Objevila se teorie, že by se mohlo jednat o text Kapála kuaranta hathábhjása-paddhati (více o něm najdete v textu Davida Dostála v Jóga dnes). Ten je velmi podobný jinému textu – Šrítattvanidhi, což je kompilát různých textů z konce 19. století. Zdá se velmi nepravděpodobné, že by jeden či druhý ze zmiňovaných textů byl onou vzývanou Yoga Koruntou. K té se ještě vrátíme v některém z příštích dílů, až se dostaneme k Pattabhi Joisovi a jeho aštánga vinjása józe.

Na tomto místě si udělejme malou odbočku a uvědomme si rozdílnost našeho a indického přístupu. V naší kultuře si potrpíme na originalitu a jsme hrdí na svůj autorský vklad – někdy jsme až tak hrdí, že si jej necháme patentovat – a je pro nás samozřejmé, že se pod něj velkými písmeny podepíšeme. Ovšem v indickém pojetí je to obráceně – pokud za sebou nemáte posloupnou řadu učitelů, tak nemůžete očekávat, že to, co není prověřeno a posvěceno tradicí, někdo bude brát vážně. Kršnamáčarja jakožto velký učenec se v tomto prostředí pohyboval a znal jeho dynamiku. Proto svůj inovativní přístup podpořil citáty ze slavných písem minulosti a mezi nimi i z Yoga Korunty. Ta nebyla jediným podobným zdrojem. Podobně Kršnamáčarja operoval se spisem Yoga Rahasya, který měl v rámci jednoho ze svých mystických prožitků obdržet od samotného Náthamuniho, světce z 9. století, od něhož se odvozovala celá vaišnavská větev, ke které Kršnamáčarja náležel. Podle svědectví některých jeho žáků se citáty v průběhu času měnily, podle toho, jak se vyvíjel jeho přístup k jógové praxi. Asi není třeba zmiňovat, že učenec Kršnamáčarjových kvalit neměl problém „najít“ vhodné citáty, případně je upravit, aby plně vyhovovaly jeho záměrům. V zaštiťování se dávnými texty je možné také vidět jeho skromnost, kdy pod některými ze svých veršů nechtěl být podepsán – v duchu výše uvedeného autorství a originalita nebyly něčím, po čem toužil.

Dynamika dechu doby

Když jsme si ukázali, že s jógovými inspiračními zdroji to bylo poněkud složitější, pojďme se zamyslet nad otázkou: „Když Kršnamáčarja (vysoce pravděpodobně) nečerpal z dávné jógové tradice, kde se tedy vzal systém vinjásy?“

Pokud se na trendy v tělesné kultuře podíváme ze širšího pohledu budeme možná překvapeni. V nejógovém kontextu se totiž nedá říci, že by podobný styl cvičení byl něco převratně nového. Mark Singleton upozorňuje na to, že rozhodně Kršnamáčarja netvořil ve vakuu. O tom, že Maisúr v té době fungoval jako jedno z hlavních center rozvoje tělesné kultury, již byla řeč. Abychom získali plastičtější představu, tak doslova pouze několik metrů od Kršnamáčarjovy školy vedl své lekce K.V. Iyer, nejvypracovanější indický muž kombinující bodybuilding a jógové ásany. Iyer byl „mimochodem“ jeden z propagátorů pozdravu slunci, o kterém na konci 20. let napsal knihu. Pojďme dále: ve stejné době byl populární systém Primitive Gymnastics Dána Nielse Bukha – používaná také v britské armádě a vyučovaná v centrech YMCA, skrze níž se tento styl dostal do tehdejší Indie (a opět připomeňme význam Maisúru pro rozvoj tělesné kultury a absorbci nových prvků). Avšak i v indickém prostředí můžeme najít možné inspirační prvky – samotná vinjása jako dynamický přechod se velmi podobá cvičení jhoku ze zápasnického prostředí (Birch–Singleton, 2019). Výměna a sdílení technik mezi jógovým kruhy a těmi zápasnickými nebyly ničím neobvyklým – vzpomeňme na zápasnické dands a vlastně celý pozdrav slunci. A v neposlední řadě hlavní hybatel jógové obrody na indickém území, Svámí Kuvalajánanda, ve svém díle Yaugik Sangh Vyayam (skupinová jógová cvičení) používal velmi podobné prvky proskoků dozadu i dopředu (Kuvalajánanda čerpal z drilu, který zažil u svého učitele bojového umění). Ovšem sám Kuvalajánanda se ke Kršnamáčarjovu pojetí stavěl odmítavě – vadilo mu, že se praxe jógy mísí s pozdravy slunci, které považoval za oddělenou kategorii. Nechceme snižovat Kršnamáčarjův tvůrčí vklad a tvrdit, že Kršnamáčarja od někoho opisoval – i když příležitost by byla – jen jsme chtěli ukázat, že duch doby velmi přál dynamice – mimochodem nejen ve sportu, ale také v umění (kinetismus) a jiných odvětvích. Lidé byli zkrátka fascinováni rychlostí a pohybem (Goldberg, 2016).

Neustálý vývoj na vlnách změn

Ať již inspirací k tomuto revolučnímu kroku v historii jógy bylo cokoliv, bylo by „nefér“ Kršnamáčarju ztotožňovat jen s tímto stylem. Jak uvidíme dále, Kršnamáčárjůvo pojetí se v průběhu času dále vyvíjelo – to je krásně vidět, když se podíváme na všechny jeho žáky. Každý z nich učil něco jiného, a každý z nich potkal Kršnamáčárju v jiné fázi a z jeho učení jej oslovilo něco jiného. K tomu se dostaneme později.

Nyní se pojďme podívat, jak to bylo s Kršnamáčárjovým životem dál. Když Indie dosáhla nezávislosti (1947) došlo k celé řadě změn, které se dotýkaly i jógové obrody – možná trochu paradoxně došlo k jejímu úpadku. S nezávislostí přestala být aktuální politická podpora, neboť nový stát již nepotřeboval tolik zdůrazňovat svou kulturní jedinečnost. Tento proces se nevyhnul ani Maisúru. Oslabování veřejného zájmu zde započalo již dříve. Jak jsme zmiňovali, místní jógový a obecně sportovní boom byl navázaný na osobu mahárádži, Kršna Rádžu Wadiyara IV. Ten zemřel v roce 1940, jeho nástupce rozhodně nebyl tak zapálený, což se samozřejmě odrazilo v jeho (ne)podpoře sportovních aktivit a jógy. Jógová škola sice pokračovala, ale pouze setrvačností. Udržet jí bylo velmi těžké ještě před vyhlášením nezávislosti. Její vyhlášení posléze znamenalo úplné zastavení dotací od královské rodiny a příchod velmi nuzných časů. Její definitivní uzavření přišlo v roce 1950, kdy se z Indie stala republika, Maisúr byl začleněn do jejích struktur a vláda dynastie mahárádžů zde oficiálně skončila. Ve stejném roce Kršnamáčarja Maisúr opustil a přes Bangalore, kde strávil pár let, nakonec přesídlil do Madrásu (dnešní Čennaí). Tam přijal místo přednášejícího na místní Vivekananda College. Zároveň opět začal vyučovat jógu. Jeho studenti byli velmi různorodí, co se týká tělesné kondice i zdravotního stavu. Kršnamáčarjovi tak nezbývalo, než praxi jógy přizpůsobovat každému na míru a působit také jako léčitel (v rámci svých studií neopomínal ani ájurvédu). Dynamika maisúrského období byla vystřídána o poznání klidnějším a sofistikovanějším přístupem. Zde nesmíme opomenout ani faktor Kršnamáčarjova věku – jen pro kontext v roce 1950 mu bylo již 62 let. Do popředí se dostávaly jemnější jógové techniky, ať již to byly techniky pránájámy nebo mantry. To vše bylo výrazně „nasáklé“ bhakti (cestou lásky a oddanosti k Bohu). Jak víme od Dešikačara, který vstoupil k otcovi do učení v šedesátých letech, pro Kršnamáčárju v tomto období byla jóga hlavně o směřování člověka k bohu a tomu v závislosti na dispozicích každého jedince byla podřízena volba technik. Jak jsme zmiňovali v prvním díle, Kršnamáčarja byl z tradiční rodiny a svoje vaišnavské učitele choval ve velké úctě a hodně se na ně odkazoval (podle Singletona výrazně více než na svého „tibetského guru“ Brahmačarího – což také může být zajímavá indicie v diskuzi o tom, jak to bylo s tibetskou etapou jeho studií; srov. Singleton – Fraser, 2014). Kršnamáčarja byl ale zároveň tolerantní k víře svých studentů. Traduje se, že jim doporučoval, aby při meditaci zaměřili svou pozornost na Boha, pokud ne na Boha, tak slunce, pokud ne na slunce, tak na své rodiče. V podobném duchu vzpomíná i jeden z jeho slavných studentů A.G. Mohan, kdy spolu řešili, jak přiblížit mytologické aspekty pozice orla (garuda-ásana) lidem, jež nejsou hinduisté. Mix jisté otevřenosti a schopnosti adaptovat se na momentální situaci v rámci mantinelů tradice (i když se nebál si tyto mantinely v případě potřeby přizpůsobit) byla pro Kršnamáčarjovo jógové působení typická, jak jsme mohli vidět na jeho působení jak v Maisúru, tak v Čennaji. Na obou těchto místech měl k dispozici jinou „kvalitu“ studentů a výsledkem bylo dramaticky jiné pojetí. Vše je zároveň nutné vnímat optikou různých fází lidského života.

Kršnamáčarjův odkaz

Jak jsme uvedli dříve, Kršnamáčarjovi se běžně přezdívá „Otec moderní jógy“. V předchozích dílech našeho seriálu jsme sice viděli, že úplné základy moderní jógové renesance položili jiní – vzpomeňme na Šrí Jógendru nebo Svámího Kuvalajánandu, přesto nelze snižovat ani Kršnamáčarjovy zásluhy (ač oproti výše zmiňovaným má tu zásadní výhodu, že zvěsti o jeho slávě ve větší míře pronikly i na západ). Časopis Yoga Journal napsal: „Možná jste o něm nikdy neslyšeli, ale Tirumalai Kršnamáčarja ovlivnil, anebo dokonce vytvořil vaši jógu. Ať již praktikujete dynamické série podle Pattabhiho Joise, precizní nastavování do ásan B. K. S. Iyengara, klasické pozice Indry Déví anebo různorodé a přizpůsobující se formy vinyasy nebo vinijógy, vaše praxe vyvěrá od jednoho zdroje – pět stop a dva palce vysokého bráhmana, který se narodil před více než sto lety v malé vesnici v jižní Indii.“ (Pagés Ruiz, 2001) Cítíme zde jistý paradox, on sám nikdy neopustil Indii, avšak jógové formy, které vytvářel se skrze jeho studenty dostaly do celého světa.

S nadsázkou se dá říci, že to nejcennější, co Kršnamáčarja jógovému světu dal, byl velký počet jeho žáků, z nichž se stali uznávaní učitelé jógy. Právě skrze ně došlo naplnění přání Kršnamáčarjova tibetského gurua (lhostejno nakolik se jednalo o reálnou postavu) – a sice postarat se o to, aby se jóga rozšířila. Těmto velkým postavám světové jógy se budeme věnovat později v našem seriálu. Nyní je pouze stručně zmíníme. B.K.S. Iyengar – zakladatel Iyengar jógy a autor mnoha vlivných jógových publikací, které jógu pomáhaly zpropagovat i na západě, Pattabhi Jois – tvůrce dynamického systému ashtanga vinyasa jógy, Indra Déví – učitelka jógy mnohých hollywoodských hvězd, A.G. Mohan – čerpající z ájurvédy, rozvíjející jógovou terapii, Srivatsa Ramasvami – pracující s konceptem vinjásy a T.K.V. Dešikačar – Kršnámáčarjův syn, propagátor vinijógy a správce otcova odkazu.

Pokud se zamyslíme nad tím, co nám může život tohoto velikána moderní jógy přinést jako inspiraci – rád bych zmínil hlavní prvek, a tím je schopnost přizpůsobovat praxi jógy momentální situaci a kondici svojí a i svých studentů. Již zmiňovaný Dešikačar o svém otci tvrdil, že je svými inovacemi nepřestával překvapovat ani v pokročilém věku. Zároveň říkal, že je nemožné říci, co přesně byl Kršnamáčarjův styl. Toto dokládá i příběh o tom, jak Kršnamáčarja ve věku 96 (!) let v době, kdy sám sebe léčil se zlomeným krčkem stehenní kosti, vytvořil systém cvičení, který bylo možné provádět na posteli. Nechci tady vyzývat k inovacím za každou cenu pomyslnou horkou jehlou. Jen si zkusme uvědomit, že jógové ásany, jak je dnes cvičíme vznikaly v jiné době a v jiném kontextu, než je naše dnešní situace. Náš životní styl a tím pádem i naše těla jsou velmi odlišná od těch, se kterými pracovali moderní jógoví průkopníci. Zkusme si to uvědomit, až se příště budeme snažit se dostat do pozice přesně tak, jak je vyfocená na jógovém plakátu. Vzpomeňme si na Kršnamáčarju, který ač tyto krkolomné a divácky atraktivní pozice pozval do světa moderní jógy, tak pro něj rozhodně nebyly tím hlavním. Byly jeho odpovědí na jedno velmi výjimečnou pedagogickou situaci a neméně specifické zadání v období objevování možností lidského těla. To, co pro něj bylo opravdu důležité bylo hledání harmonie a klidné mysli, protože v tomto stavu k nám může promlouvat Bůh – nebo jak Tomu chceme říkat.

Použité informační zdroje:

Birch, Jason – Singleton, Mark (2019) The Yoga of the Hathabhyasapaddhati: Hathayoga on the Cusp of Modernity in: Journal of Yoga Stuies 2019 vol. 2, str.3–70

Goldberg, Elliot (2016) The Path of Modern Yoga: The History of an Embodied Spiritual Practice

Pagés Ruiz, Fernando (2001). “Krishnamacharya’s Legacy”. Yoga Journal (May/June 2001).

Singleton, Mark (2010) Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice

Singleton, Mark – Fraser, Tara (2014) T. Krishnamacharya, Father of Modern Yoga in: Gurus of Modern Yoga str. 83–101

Elektronické informační zdroje:

Život Šrí Krišnamáčarji, www.korenyjogy.cz, dostupné z: https://www.korenyjogy.cz/zivot-sri-krisnamacarji-1-cast-mladi-a-studium/
https://www.korenyjogy.cz/zivot-sri-krisnamacarji-2-cast-tibet-ci-netibet/  https://www.korenyjogy.cz/zivot-sri-krisnamacarji-3-cast-konec-studii-a-zalozeni-jogasaly-v-maisuru/