Texty

Jóga a pozlátko

Přepis textu pro časopis Jóga Dnes (www.jogadnes.cz) v čísle 6/2019.

Dříve jsem věřil, že čím více lidí bude cvičit jógu, tím bude svět lepší. Myslím si to stále. Dokonce to vypadá tak, že tenhle cíl se brzy dočká svého naplnění a že program „jóga do každé rodiny“ se utěšeně rozvíjí. Jóga na nás vykukuje na každém rohu a upřímně i na těch rozích, kde bychom ji snad ani nečekali a možná ani nechtěli vidět (co má kupříkladu jóga společného s notebookem jedné nejmenované značky?). Následující text je mé osobní bilancování současné popularity jógy a pozitiv i negativ, která to přináší. Mísí se ve mně radost z toho, jak je jóga dnes populární, a vedle ní pocit, že je populární trochu jiným způsobem, než jsem si představoval.

Hledal jsem, k čemu bych svůj převládající pocit přirovnal. Je to podobné, jako když si v mládí přečtete knihu, která vám bez nadsázky změní život. A po nějaké době je kniha zfilmována. Nejen že postavy jsou jiné, než jste si představovali – s tím se tak nějak počítá, že se nejde „trefit“ každému do noty, resp. do imaginace. Horší je, že ty pro vás klíčové pasáže ve filmu buď chybí, nebo je jejich vyznění někam posunuto. To pak prožíváte pocit blížící se až znesvěcení – tu knihu jste měli hodně rádi, vraceli jste se k ní v těžkých chvílích. Pak si ještě představte, že z toho podle vás ne úplně povedeného filmu se stane úspěšný megahit, který „váš“ svět otevře každému – ano, i těm, kteří knihu nečetli a znají pouze film (tudíž vůbec nevědí, o čem to „doopravdy“ je). Člověk se zkrátka musí naučit žít s tím, že přístup do světa vaší knihy má výrazně více lidí – mezi nimiž je velké množství těch, jejichž povědomí je hodně povrchní a zkreslené. Je to postupné navykání. Zpravidla až později přichází poznání, že díky filmu (ač „nepovedenému“) je velká šance, že stoupne počet lidí, kteří se o knize dozví a také si ji přečtou.

V podobné situaci se nacházím právě teď. Jógově jsem byl „odkojen“ a vychován Daliborem Štědronským, jehož hlavní důraz byl kladen na to, že jóga začíná v okamžiku, kdy za sebou zavřete dveře svého pokoje, a že gram praxe je cennější než tuna teorie. V těch dneska už dřevních časech člověk praktikující jógu mohl mít chvílemi pocit, že je členem tajné komunity spiklenců. Nechci se tady tvářit jako jógový pamětník, ale často s láskou vzpomínám, jak se mě lidi pořád ptali, kam jedu pod stan, když mám s sebou karimatku, případně kde mám k tomu taky spacák. To, že to není úplně karimatka, bylo zbytečné vysvětlovat. Zároveň, když jsem potkal někoho jiného s jógamatkou, bylo jasné, že jedeme na tu samou lekci – proto ten spiklenecký pocit.

Postupně a „plíživě“ se změnily jógové kulisy. Začalo přibývat jednak jógových studií (hurá) a jednak se zvýšil počet věcí, které k józe nutně „potřebujete“. Ano, rozumím, že se nemusí cvičit na asketické klouzavé podložce za dvě stovky z obchodu Guma a mít na sobě staré kalhoty od pyžama, jak jsem cvičil já ve svých „nejzapálenějších“ časech. To je svým způsobem extrém. Mám ale dojem, že jsme dospěli k opačnému extrému. Dnes je pomalu potřeba hypotéka, aby si svědomitý adept jógy pořídil všechny ty „nezbytné“ pomůcky – tu správnou podložku, co opravdu neklouže a ze které vás po cvičení čtyři lidi musí odlepovat, speciální čistič podložky s vůní lotosového květu, profesionální „dres“ či trikot nebo legíny pokud možno s vyobrazením všech čaker, speciální jógové ponožky a rukavice (tady se přiznám, že už jsem se vzdal, že tenhle fenomén někdy pochopím), cédéčka s tou správnou duchovní hudbou, korálky, kterým samozřejmě učeně říkáme mála, aniž bychom pořádně věděli, k čemu slouží, náramky, co nosí všichni jogíni, dévédéčka a online kurzy, protože doma se dá cvičit jenom před obrazovkou, a konečně eko bio originál kokosovou vodu, jíž by se měla zakončit každá lekce přesně jako v Indii (planeta mi to odpustí, že sem ty kokosy taháme letadlem přes půlku zeměkoule). Schválně to přeháním.

Nechci, aby to vyznělo, že je tahle komercializace jen výsadou jógy. Je to spíše otisk dnešní doby obecně. Mám jednu historku, která dokresluje, co to dnes znamená něčemu se věnovat. Pro řadu lidí to v rámci naší vizuální doby znamená spíše nějak vypadat. Jedna slečna říkala, že když ji zaujme nějaké konkrétní cvičení, vždycky začne tím, že si na to koupí to správné oblečení. Bohužel se jí často stane, že má sice co na sebe, ale mezitím ji zaujme něco jiného. Tak zase hajdy hajdy do obchodu pro to správné ošacení. Myslím si, že tento příběh vystihuje i jistou zahlcenost a přehlcenost, jakou dnes zažíváme. Je tu tolik lákadel, co všechno se dá dělat, až to nerozhodného člověka může paralyzovat, nebo naopak vybudit do snahy zkusit všechno a ztratit se v neustálém přelétání.

Ale zpátky k našemu tématu komerčního rozkošatění moderní jógy. Mohli bychom namítnout, co je špatného na tom, že u cvičení člověk hezky vypadá, že se praxe jógy konečně přemístila z nevlídných a nevábných tělocvičen do příjemných vystajlovaných prostor, kde to přeci všechno půjde lépe. Co je špatného na tom, že jsou jógová videa a já nevím co ještě. Na první pohled to všechno kráčí správným směrem. Jenže z vlastní zkušenosti můžu říct, že když je něco servírováno až pod nos na zlatém talíři, člověk má tendenci si toho nevážit a pouze to pasivně přijímat. Jinými slovy obdivovat onen zlatý talíř místo toho, co je na něm servírováno. Když přijdu do tělocvičny, kde nejsou ani šatny, natož sprcha, je jasné, že tam jsem s cílem se něco naučit a být aktivní. Když přijdu do studia s wellness prvky, svádí to k přístupu: „Tak jsem tady, postarejte se o mě.“

Podobně když nebyla ještě jógová videa, člověk si jednotlivé ásany musel zapamatovat a nebo si je překresloval a pak doma složitě dešifroval, takže ve výsledku bylo lepší se všechno naučit nazpaměť. Když cvičím pokaždé (!) podle videa, nejsem nucen si nic pamatovat a jsem pouze pasivním příjemcem (byť se třeba aktivně zmítajícím v jógových „ásanách“) a o tom, že moje pozornost je namířená směrem ven, a ne dovnitř ke vnímání vnitřních procesů, netřeba hovořit. Samozřejmě zaplať pánbůh za všechna videa, ze kterých můžeme čerpat inspiraci – ale vlastní vážně míněná praxe by měla být ve stylu každý sám: sám se sebou a sám za sebe.

K tomu si nelze nevšimnout, že jistá „pozlátkovost“ vstupuje i do vlastní praxe. Jógový učitel dnes (s mírnou nadsázkou) tráví více času na Facebooku než na jógamatce. Pozice jsou dělány na efekt (ten vnější) – podívejte, co všechno dokážu. Některé „jógové“ fotografie na sociálních sítích jsou spíše ego masáž (tedy nic proti masáži ega, jedná se vesměs o příjemnou záležitost, jen bych ji nevydával za jógu). Kolikrát je mi smutno, když vidím, kolik jedna takováhle fotka strhne pozornosti a lajků a inspirující hluboké texty jsou vedle nich jako chudý a nemilovaný příbuzný (co do počtu lajků). Rád bych zmínil, že tento proces přenosu pozornosti od obsahu k formě začal i v rámci jógy mnohem dříve. Jak píše Mark Singleton ve své skvělé knize Yoga Body, zásadním milníkem byl rozvoj fotografické techniky. Tehdy byla postupně stará zobrazení jogínů jako sedících postav s rozkreslenými energetickými drahami nahrazena naolejovanými pružnými těly v efektních pozicích. Jak už to tak bývá, tuto tendenci jsme dotáhli k absurdní dokonalosti.

Mohl bych pokračovat dál a navršit tady příklady dnešní jógové zvrácenosti. To ale není smyslem tohohle textu. Naopak nyní nastává chvíle na ten pohled z druhé strany. Díky tomuhle všemu cirkusu je větší šance, že víc lidí o jógu zavadí. Podobně jako filmový kasovní trhák může přivést pozornost ke knižní předloze, když se vrátím k úvodnímu přirovnání. Sám jsem toho důkazem, moje první lekce jógy totiž nebyla oduševnělá hathajóga ani asketická aštanga vinyasa, ale „prachobyčejná“ powerjóga. Proto chci na závěr zmínit, že tady sice prskám, ale nemyslím to nijak zle. Řada lidí se cítí pobouřena, že se tomu z jejich pohledu komerčnímu cirkusu stále říká jóga. Že by bylo dobré, kdyby slovo jóga zůstalo čisté. Já naopak jsem rád, že slovo jóga je tak exponované. Lidé totiž mohou využít to slovo jako pomyslnou Ariadninu nit a dostat se hlouběji pod povrch. Doteď si pamatuju, jak jsem byl překvapený, když jsem poprvé otevřel Jógasútry. Byl bych rád, kdybychom si uvědomovali, že pod vším tím pozlátkem se skrývá opravdové zlato. Přál bych si, aby bez ohledu na kulisy, bez ohledu na styl, který je zrovna in, co nejvíc z nás vzalo jógu tam, kam patří – a to dovnitř do svého vlastního srdce. Abychom opustili tu lákavou posedlost formou a zaměřili se na obsah. Napoprvé se budeme zřejmě divit, co všechno uvnitř sebe najdeme. Nebude to ani moc příjemné, ale bez toho se fatálně mineme nejen v józe, ale i ve svém vlastním propleteném životě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *