Přepis textu pro časopis Jóga Dnes (www.jogadnes.cz) číslo 1/2020.

Leden bývá čas nových začátků a čas předsevzetí. Možná, že v okamžiku, kdy čtete tento článek, vaše vůle svádí tuhý boj se setrvačností vašich zvyků. Uznávám, že přijít s tímto článkem zrovna na začátku roku, není dvakrát originální. Přesto si dovolím přispět svou troškou do mlýna a do pomyslného lesa, kam není radno nosit dříví, také dopravit několik polínek. 

Málokteré slovo v sanskrtu má jen jeden význam. Slovo dharma není výjimkou. Pokud se podíváme do slovníku, zjistíme, že může znamenat etický kodex, náboženství, učení, vesmírný zákon, spravedlnost a jiné. Já o dharmě nejčastěji přemýšlím v kontextu varna-ášráma-dharma. Tento složitě vypadající shluk slov nás vede k pochopení toho, že v rámci toho vyššího celku má každý jednotlivec nějakou funkci (varna) a že každý život má jistou dynamiku a vývoj (ášrama).

Dharmu tedy chápu jako roli jednotlivce v rámci celku. Stejně jako každý jeden člověk je ve své podstatě rozsáhlým společenstvím buněk, sám je také buňkou ve větších celcích ať už je to rodina, komunita, město a další větší útvary. K tomu, aby každá společnost fungovala, je nutné, aby každá její jednotka plnila svoji funkci. Například, když se něco tvoří – někdo to musí nejdřív vymyslet, někdo to musí zorganizovat, někdo musí vypěstovat či obstarat suroviny a někdo to musí taky vyrobit. Všechny tyto funkce jsou potřebné a není to tak, že jedna by byla honosnější než ostatní. Každý si domyslí, jak by to asi dopadlo, kdyby se třeba buňky našeho trávicího traktu rozhodly, že je jejich práce v podstatě nenaplňuje, že je to špinavá práce a rozhodli se udělat kariéru jako například neurony nebo jiné buňky těšící se větší vážnosti. Podobně, když je třeba opravit v domě elektřina, mi schopnost odříkat všech 700 veršů Bhagavadgíty v originále příliš nepomůže (na rozdíl od elektrikáře). Pokud se tedy Kršna osobně nezjeví a nezjedná nápravu;-). Mám ale podezření, že by to ztělesněné Božství vyřešilo dle známého rčení, že Bůh nám dal dvě ruce a dvě nohy, abychom ho neobtěžovali s každou maličkostí.

Slovo ášrama nám zase připomíná, že v našem životě jsou fáze, které se hodí k jistým činnostem a které není radno přeskakovat. Je dobré se nejdříve trochu vzdělat, aby člověk pochopil v jakém světě se to ocitnul a jaké jsou jeho vyhlídky. Poté zpravidla přichází produktivní fáze hospodáře, založení rodiny a s tím související intenzivní zkoumání záhad materiální existence a fungování v lidské společnosti. Může to být úkol obtížný i pro velké mozky, např. Albert Einstein údajně prohlásil: „Jediné, čemu ve vesmíru nerozumím, je DPH.“ Každopádně tuto fázi není radno přeskočit. To, že se člověk narodil do „materiálního“ světa známená, že si tuto zkušenost potřebuje náležitě „osahat“. Pattabhi Jois o tomto životním období hovořil jako o pomyslné sedmé sérii a přisuzoval jí větší význam než vlastní ásanové praxi. To se můžeme dočíst  v knize Guruji (kterou mimochodem velmi doporučuji nejen „ashtangistům“). Malé vysvětlení pro čtenáře neznalé ashtanga vinyasa jógy – Pattabhi Jois je zakladatelem toho dnes populárního stylu jógy, který se vyznačuje tím, že je praktikován v ustálených sestavách, tzv. sériích, kterých je celkem šest. Ideálem je prožít plný život, na jehož konci se člověk může bez výčitek ohlédnout. Poslední dvě fáze slouží k přípravě na transformující vyvrcholení našeho života, kterému se nelze vyhnout. Ani tyto závěrečné  fáze neradno opomíjet. I když se sice tváříme, že smrt neexistuje a jako společnost ji mnohdy velmi zdařile odsouváme a tváříme se, že není. Pravda však zůstává taková, že ze života ještě nikdo živý nevyvázl. Posvátné texty, včetně zmiňované Bhagavadgíty, tomu poslednímu okamžiku přisuzují mimořádnou důležitost. Pro mě to skvěle vystihl jeden anonymní taičista, kterého jsem náhodou potkal ve vlaku: „Až na konci se pozná, jak jsme cvičili.“ Tolik velmi stručné ohraničení našeho hřiště. 

To, co se nabízí, je otázka, jak poznám, kam patřím, jaké je mé povolání (k čemu jsem povolán) či jinými slovy mé poslání. A to je další problém se slovem dharma i jeho ekvivalenty. zní hodně učeně, hodně cize a hodně závažně až pateticky. Když se řekne dharma (nebo poslání), člověk má pocit, že už to musí být něco. Rozumějte to nemůže být žádná tuctová záležitost. Takže si každý představí, že by se měl zásadně zasloužit o celoplanetární mír, zachránit deštné pralesy, dosáhnout osvícení a osvítit alespoň polovinu zeměkoule nebo jiné veskrze realistické cíle;-). Jsme krmeni celou řadou podobných příběhů, kdy si lidé plní své americké, resp. spirituální sny. Ještě než zahodíte tento časopis, opustíte svůj řádný život a vydáte se do Himalájí nebo jiné duchovní destinace, bych rád zmínil, že zásadní je pohled dovnitř. Nejde totiž o to se shlédnout v nějakém vzoru, který mě osloví. Jde o to zjistit, na co se hodím, co mi dělá radost a čím můžu prospívat celku a také sám sobě. Ne každý se hodí na to, aby zachránil svět nebo byl lektor jógy. Osobně bych nechtěl žít ve světě, kde by každý byl akční hrdina a nebo lektor jógy. Vzpomeňme na výše zmíněný příklad s různými typy buněk v našem těle. Říká se, že kdo svou roli najde, se cítí lehce a cítí, že pluje s proudem. Mohou se na trase vyskytnout (a zákonitě se vyskytují) překážky, ale pocit plynutí a naplnění nenaruší.

Ještě jednou bych varoval před velkými očekáváními. Pokud se ponoříme do sebe a začneme tedy hledat to, kam patříme a jaký je náš životní úkol, může to být podobné, jako když přivoláváte své totemové zvíře. Jste zdravě napjatí a natěšení, co přijde. Čekáte něco vznešeného, grandiózního, lva nebo snad orla. No a nakonec přijde třeba myška a nebo divoké prase. Chci říct, že první kroky na této cestě dovnitř mohou být velmi prozaické – třeba přestat kouřit či zpracovat nějaký jiný zlozvyk, trochu v sobě uklidit. Takové ty běžné věci, které máme tendenci odkládat – buďto na příhodné datum (byť zrovna se leden k tomu zrovna nabízí) a nebo je ignorovat jako málo důležité nebo málo cool. V této souvislosti bych posdílel ještě jednu geniální hlášku: „Všichni vědí, co mají dělat, ale jen málokdo to opravdu dělá.“ Tato cesta vede mimo jasně vykolíkované cesty, kterými ve svých životech kráčíme. Mimo cesty bývají temné houštiny plné trnů, o kterých sice víme, ale bráníme se jejich existenci naplno přiznat. Postupně a po malých krůčcích se člověk třeba dostane k nějakým závažnějším úkolům. Slovy lidové moudrosti je dobré nejdříve zamést před vlastním prahem. Ano, má to jisté nevýhody. Hlavně to, že na druhých se to, co by bylo potřeba napravit, vidí tak nějak snáze než u sebe. V jedné docela známé knize se píše, že pro třísku v oku bližního, nevidííš břevno v oku svém. Hlavní poslání jógy vidím v tom, že naši pozornost pomáhá nasměrovat směrem dovnitř. Tím pádem směrem k břevnům ve vlastních očích a jiných zádrhelích, které nám brání naplno rozvinout svůj potenciál. Po jejich kultivaci třeba i dojde na nějaké opravdové poslání či povolání. Třeba zjistíme, že není potřeba páchat hned velké dobro a zachraňovat svět, ale třeba jen prostě a obyčejně být dobrým člověkem, což se v dnešní hektické až nelidské době počítá dvojnásob.