Náš seriál mapující jamy a nijamy spěje ke svému konci. Vlastně se zbývá jen ohlédnout. Ano, padala tady vzletná slova. Logicky se nabízí otázka, jak teď s nimi naložit. Všichni rádi plníme úkoly. No nevím, jestli rádi, ale jsme na to tak nějak zvyklí. Svůj život máme tendenci brát jako jakýsi seznam úkolů, které je potřeba si odškrtnout a pokračovat dál. Tuto tendenci často přenášíme i do jógy. Slavná osmidílná stezka se potom stává osmistupňovou stezkou a člověk si touží odškrtnout ty první dva dílky, aby mohl vyrazit dál na cestě za samádhi. Ha ha ha, jenže jak se to pozná, že už to jako je? Když mě paní předběhne v supermarketu a ve mně to vře, ale usměju se na ní? To už je jako ta ahimsá? Když se každý den modlím sto osmkrát Om nama Šivája? To je ta íšvara pranidhána? Jak dlouho musím být v celibátu, aby to byla brahmačarja? Kdy si je tedy mohu odškrtnout? Milý čtenáři, odpověď je, že nikdy. Budou tu s námi stále. Celý systém jógy není o tom, že přecházím z jednoho „stupně“ na druhý a stoupám k výšinám, ale
všechny jsou navzájem provázané a všechny se navzájem doplňují a umocňují. B.K.S. Iyengar přirovnává praxi jógy ke stromu, v němž jama jsou kořeny a nijama kmenem. Tento pohled lépe vystihuje stav věci. Strom je jeden celek, roste vždy najednou, aby mohl povyrůst vzhůru, musí
zároveň i lépe zakořenit. Není nedočkavý, nikam se nežene, ví, že všechno má svůj čas. Víme, jak dopadají ti, co pospíchali. Zafoukal vítr a …
Tohle provázání je zásadní. Slyšel jsem jeden příběh. Prostí lidé pozorovali své svaté muže. Chtěli vědět, jak „na to“, a tak si velmi pečlivě dělali poznámky. Zjistili, že tihle svatí muži vesměs nekradou, nelžou, jsou pořád v pohodě atd. Zcela logicky došli k závěru, že aby byli jako oni, musí se takhle také chovat. Upřímně, nevím, jak to pokračovalo dál. Nezdá se mi ovšem, že by povrchovou regulací chování (a příkladů lidí, co takhle něco dodržují máme dost) nějak stoupl počet osvícených na planetě. Otázka totiž je, kde je příčina a kde následek? Jsou takoví, protože se takhle chovali? A nebo: Chovají se tak, protože jsou takoví?
Vsadím se, milý čtenáři, že jsi někdy zažil ten stav. Třeba po cvičení, kdy je člověku tak nějak dobře. Ale rozuměj mi – opravdu dobře, kdy se cítí, fakt bych se nebál toho slova: šťastný. Řekněme tak akorát šťastný – žádná juchajda, ale klidné poctivé štěstí. A jako by to ovlivňovalo i situaci vně.
Partner je najednou zase přijatelný, děti jsou roztomilé, jen občas udělají chybu z vlastní nevyzrálosti. Někdy se poštěstí se v tomto stavu dostat i mezi lidi a člověk se diví, jak je to najednou jednoduché, jak se na vás všichni usmívají, dokonce i paní poště, co to rozhodně nemá v popisu práce. To si myslím, že je docela dobrá stopa k tomu, jak správně praktikovat jamy a nijamy. Nechat je, ať se praktikují samy. V tomhle stavu vás totiž ani nenapadne někomu ublížit, někomu něco brát, něco hromadit …
Nechat věcem volný průchod může být pro nás velmi obtížné. Tak rádi nad věcmi máme kontrolu, chceme je udělat a ne je nechat, ať se stanou. Krásně je to popsané v knize Eugena Herigela „Zen a umění lukostřelby.“ Toto umění spočívá v tom, že se výstřel stane. Jak nepochopitelné pro západního
adepta, který neviděl žádný progres a ani si ho nedokázal představit. Tak vymýšlel všeljaké „zlepšováky“. Máme tendenci věci urychlovat, zvenku osekávat, přetvářet. Zhlédnout se v nějaké „póze“ (ať již fyzické a nebo mentální) a pak se do ní zuby nehty snažit „nanutit“. Jenže nejde o to
kopírovat, co je tam venku, ale o to pochopit, co je uvnitř.
Perla vám někdy propadne mezi prsty bez povšimnutí. Mě takhle propadl citát mého indického učitele, který říkal: „Nejlepší meditace je mít dobré srdce.“ V té době mi to připadalo málo cool. Málo ezoterické a taky moc jednoduché. Takové povídačky jak od babičky. Jenže moudrost babiček by se neměla podceňovat. A jednoduchá hláška vám častokrát poví víc než mnoho učených vět.

Ono o co jiného by mělo v józe jít než o to mít dobré srdce? Nejsou vlastně jamy a nijamy přesně o tomhle? Zapojit do svého života to něco uprostřed hrudníku. My ale raději žhavíme svoje mozkové závity. Nejprve potřebujeme co nejvíce informací. Nasáváme je a vyhledáváme je, případně je sami přežvýkáváme a kupíme na sebe v knihách anebo v článcích (jako je třeba tenhle;-). Snažíme se předpřipravit na to, co přijde. Vědět jak se zachovat v každé situaci. Jako byste mohli vymyslet nebo spíše předmyslet něco tak neuchopitelného jako je sám Život. To nic nemění na tom, že se o to naše mysl snaží. Samozřejmě tím se to ještě zkomplikuje: třeba vyvstane dilema zalhat a neublížit, a nebo mluvit pravdu a ublížit v různých obměnách alias ahimsá versus satja. Kde končí tapas a začínají
galeje? Kolik majetku vlastně můžu mít? A co všechno nesmím. Ano, abychom se v četných produktech našeho myšlení zorientovali, vytvoří se rejstřík zakázaného. Podobně jako když se člověk zvenku začne povrchově zajímat o makrobiotiku: „A co vlastně nesmíš jíst?“ A pak je vyděšen délkou
seznamu „zakázaných“ potravin. Moc se mi líbil jeden thajský lesní mnich. To po stránce regulace vlastního chování není úplně jednoduchý džob. Tam se nevystačíte s pěti zákazy a pěti příkazy (jak jsou někdy ne úplně šťastně nazývány jamy a nijamy), ale jejich počet jde zcela jistě do desítek, spíše
do stovek. Popisoval nám, jak se na začátku svojí „kariéry“ jimi probíral a propadal depresi – tohle není šance se naučit ani nazpaměť. A pak si uvědomil, že o to nejde. Jde o cítit, k čemu ty instrukce jsou. Jaký má být jejich efekt. Smyslem není si zapamatovat pravidla a urputně lpět na jejich
dodržování, ale dostat se do stavu vědomí, ve kterém člověk „sám od sebe“ „ví“. Život není o tom, co si zakážeš, ale o tom, co si dovolíš.
A jsme zpátky u toho dobrého srdce. Jógu vnímám podobně jako alchymii. Na první pohled jasně jde o ty techniky (nebo o alchymistické postupy), jenže ve finále vlastně ani ne. Jo, kámen mudrců je pěkná věc, stejně jako super vytuněné, ohebné a silné tělo bez kazu a bez sebemenšího náznaku
nemoci. Jenže mnohem zajímavější je ten vedlejší efekt, který upřímná a místy hrbolatá cesta za jeho dosažením přináší. A to je změna charakteru alchymisty, resp. jogína (a nebo již jógina?). Proto si vždycky užívám setkání s krásnými lidmi, kteří takoví jsou, aniž kdy slyšeli o józe. Jsou takoví, je to
poznat a nikdy je nenapadlo si rvát nohu za hlavu, lámat se v záklonech (víš, to aby se otevřela ta anaháta čakra) a dusit se při pránájámě. Méně si užívám setkání s těmi, které tohle všechno a mnohem víc napadlo, ale ten „vedlejší efekt“ se jaksi nedostavil. Tak třeba zase příště. Velmi poučná
je v tomto směru kniha Siddhárta od Hermanna Hesse, kterou jsem již zcela jistě doporučoval.
To, o čem jsme se tu celou dobu bavili, je otázka prožitku a ne chroupání informací. Je to o nalézání cesty, jak tyhle doporučení, tyhle guidelines, nechat vplynout do svojí praxe a zároveň do svého života. Možná ještě lépe – jak si uvědomit, že v nás dřímou, jak je probouzet a jak slovy staré indiánky krmit toho dobrého vlka v nás.
Na závěr snad jen citát: „Člověče, nesnaž se býti dobrý. Kdo se snaží, nebývá zpravidla šťastný. Ovšem ten, kdo je šťastný, je i dobrý.“