Alchymie “ashtangy”


Alchymie “ashtangy”

„Ashtanga“ se na první pohled tváří jako taková trochu exotická gymnastika. Tento první dojem vede k tomu, že nebývá přijímána bez výhrad. Zejména v hatha-jógových kruzích na ni bývá pohlíženo s neskrývaným despektem, pouhá gymnastika v jógovém převleku, jež navíc parazituje na Patandžaliho osmidílné stezce. Tím to většinou končí. Tento dojem posilují přesně stanovené série, jež vypadají velmi hierarchicky a slibují běžného smrtelníka změnit v cirkusového artistu, těla ohebného jako žvýkačka a přitom pevného jak švédská ocel. Kritici ze svých pozic nemají šanci pochytit víc než tuhle nálepku jakési gymnastiky bez hlubšího smyslu.

Jenomže pod tímhle povrchem probíhá ještě jakýsi „spodní“ proud. Jako když provádíte každý den rituál, abyste měli kupříkladu hodně peněz a majetku a po čase zjistili, že nic z toho vlastně nepotřebujete a jste vlastně mnohem víc v pohodě než předtím. Vlastně tak nějak podobně jako se to má s kamenem mudrců – cílem není ho vytvořit, tím opravdovým cílem je změna charakteru toho, kdo se o to snaží. Podobně s “ashtangou” na začátku nám může jít o spoustu věcí, o spoustu těch skvěle vypadajících ekvilibristických pozic. Přesně na to naše ego slyší. Přesně na tu postupku – první, druhá, třetí i čtvrtá série – hurá, výkon, není potřeba nic řešit a jedem. Když je člověk otevřený a prázdný a ochotný naskočit na tenhle kolotoč (nikdo na začátku zpravidla neví a ani nemůže vědět, kam ho to odnese), je to velká jízda. Člověk poznává a často velmi intenzivně hranice svého těla a také to, jak se mohou posouvat. Zároveň se učí jisté zákonitosti o fungování lidské mysli. Není totiž těžké uvěřit tomu, že až dokážu udělat támhletu pozici, bude všechno úplně skvělý. Vtipné je si potom všimnout, jak ego urychleně dodá nový cíl, jakmile je ten původní splněn. Nenápadně nadhodí: „Jó, tuhle už umíme, ale kdybychom uměli ještě támhletu, co? Je fakt hustá a vypadá krutě dobře.“

Jenže pozice na plakátě vypadají výborně, ale to evidentně není, oč tu běží – teď cílím na onu často citovanou hlášku Pattabhi Joise, že nejdůležitější je „sedmá série“ (tedy ne těch šest „fyzických“) – tedy založení rodiny a fungování v „běžném životě“. Takže ano, první, druhá, třetí – všechno může být, ale že by svět stál úplně na tom, jestli kousek první anebo celá třetí – hehe, to asi ne.
Co je na celém procesu nejdůležitější, je, že kontinuálně probíhá. „Practice, practice al lis coming,“ nekoukej doleva ani doprava prostě se do toho ponoř a pak se uvidí, co z toho bude. Důraz bych dal na slovo kontinuálně. Člověk si sáhne na to, že lhostejno, jak to na začátku vypadá bezútěšně a beznadějně, když vytrvá, výsledek se dostaví. Z mého pohledu je tohle to nejcennější, co mi ashtanga vinyasa dala – a to toho nebylo vůbec málo. Názorné ukázání síly kontinuálního procesu jako, když voda kapka za kapkou postupně vyhloubí důlek do balvanu.

V mé ashtangistické bublině to většinou dopadlo tak, že jsme postupně zjistili, že pozic není potřeba cvičit čtyřicet, že jich může stačit třeba pět, ale ve výšší kvalitě. Někteří šli ještě dál – stačí jim „jenom“ stát, a nebo dokonce „pouze“ sedět. Ale nejdůležitější na celém procesu je, že stále probíhá.